Zapomenuté tradice ožily: Dožínky v Rožnově jsou lékem na uspěchanou dobu

Dožínky ve Valašské dědině v Rožnově pod Radhoštěm nabídly jedinečnou možnost zažít tradice, které doprovází nejen sklízení úrody, ale také zpěv lidových písní a chuť domácích koláčů. Atmosféra, kroje a staré zvyky vtáhly návštěvníky do minulosti a připomněly, že i v dnešní uspěchané době má návrat k tradicím své kouzlo.

Dožínky – návrat do minulosti

Protože svou rodinu na Moravě navštěvuji zhruba dvakrát do roka, vždy se snažíme strávit společně kvalitní čas. Vynechat dožínky ve Valašské dědině jsme tak opravdu nemohli. Už při vstupu do skanzenu nás ovanula autentická atmosféra. Všude vonělo dřevo, čerstvě posekaná tráva a všude kolem se rozléhal hlahol spousty lidí, kteří na sobě měli oblečené dobové kroje. Dožínky v Rožnově nejsou jen obyčejnou kulturní akcí, ale spíše připomenutí si tradic, které zde mají hluboce zakořeněné.

Akce spojené s dožínkami

Od rána až do pozdního odpoledne bylo možné obdivovat ukázky lidových řemesel. Viděli jsme, jak uplést koše z proutí anebo jak z březového proutí vznikají ošatky či různé náčiní do kuchyně. Osobně mě ale nadchla výroba dožínkových věnců, které nejen zářily barvami, ale nesly v sobě i jakousi symboliku. Každý kousek jako by vyprávěl příběh o tom, že náročná sklizeň je konečně u konce a nastává čas děkovat za úrodu. Ptala jsem se starší paní, která věnce vyráběla, proč do nich přidává sušené klasy obilí a lučního kvítí z polí. Odvětila, že přeci proto aby i v dalším roce nechyběla úroda.

Největší pozornost upoutali sekáči, kteří symbolicky kosili poslední políčko ovsa. Pracovníci se rytmicky oháněli kosami, až to vedlo k zamyšlení, kolik dřiny se vlastně skrývá za tím, než se dostane pečivo na náš stůl. Vedle nás stála rodina a chlapečci se ptali tatínka, proč už se dnes taková kosa nepoužívá. Malý důkaz toho, že tradice tu opravdu ožila a že i mladší generace tu mohla vidět, jak fungovalo hospodářství před mnoha lety.

Po obědě následovala děkovná pobožnost u kaple sv. Michaela Archanděla. Naprosto jednoduchá, upřímná a doplněná zpěvem lidových písní, které se nesly celým areálem. Lidé stáli tiše, někteří se připojili ke zpěvu, jiní jen poslouchali. A právě tato společná chvíle sdíleného ticha měla neskutečnou sílu.

Hlavní slavnost na dvoře

Hlavní slavnost se odehrála na dvoře Matochovy usedlosti. Folklorní soubor Polančan z Valašské Polanky předvedl zvyky spojené s dožínkami. Když mezi sekáče vstoupil „cizinec“ a dostal od nich tzv. povřísly, rozesmála jsem se spolu s ostatními. Odměnou mu byl samozřejmě džbánek sladké a voňavé medoviny. Celá scéna působila autenticky, jako by šlo o skutečný život na valašské dědině před sto lety.

Samozřejmě nechybělo ani dobré jídlo. Dožínkové koláče, vdolky a pečená kachna voněly tak lákavě, že se nedalo odolat. Když jsem si k tomu přidala domácí kyselici, měla jsem pocit, že sedím u nedělního stolu někde na vesnici.

Dožínky nebyly pouhou slavností

Dožínky v Rožnově byly hlavně o setkání. Všichni se velmi dobře bavili. Vystupující v krojích poutavě vyprávěli o životě na vsi a děti nadšeně pobíhaly všude kolem. Tato slavnost nadchla všechny generace – jak pamětníky, kteří si tradice pamatují z dětství, tak i ty nejmladší, kteří je objevují poprvé.

Domů jsme odjížděli s pocitem, že jsme zažili trošku historie, která zaujme i dnes. V době, kdy se vše zrychluje a digitalizuje, je návrat k tradicím celkem fajn vybočení ze stereotypu. Dožínky ve Valašské dědině mi připomněly, že radost se skrývá v jednoduchosti – ve zpěvu, dobrém jídle a společnosti. A právě proto stojí za to se na ně vracet znovu a znovu.