Proč jsem odešla z Prahy

Když se mě dnes někdo zeptá, proč už nežiju v Praze, vždycky se mi hlavou mihne hned několik odpovědí. Jedna je čistě praktická, druhá spíš citová a ta třetí, ta lidská má co do činění s tím, že někdy prostě musíte změnit prostředí, abyste mohli začít znovu.

Když zmizí dvacet tisíc

Začnu tím nejviditelnějším: peníze. Praha je nádherná, o tom žádná. Ale také je to město, kde se ceny nájmů utrhly ze řetězu. V době, kdy jsem tam ještě bydlela, jsem měla malý byt 1+1 na Vinohradech. Čtvrť krásná, kavárny na každém rohu, parky plné života. Jenže za to všechno se platí. A tehdy už se platilo dvacet tisíc měsíčně, jenom za tenhle byt, kde se sotva otočíte. Dvacet tisíc, které každý měsíc mizely z účtu, aniž by po nich zůstalo něco hmatatelného. Vědomí, že tolik peněz doslova „vyhazujete z okna“, ve mně postupně hlodalo čím dál víc.

Prázdné místo

Kdybych v Praze měla pevnější zázemí, možná bych to zvládla. Jenže život mi nadělil pár ran, které to všechno převážily. Po smrti partnera i rodičů jsem zůstala tak trochu sama. Najednou nebylo, komu se po návratu domů svěřit, s kým se smát, s kým sdílet každodenní maličkosti. Byt, který dřív působil útulně, se proměnil v prázdné místo plné vzpomínek. A město, které bývalo plné možností, se najednou zdálo nepřátelské a odtažité. Když ztratíte nejbližší, zjistíte, že vlastně nemáte důvod v určitém místě zůstávat. Praha mi přestala dávat smysl.

I jinde se dá žít

Rozhodnutí odejít nebylo snadné, ale v jednu chvíli se stalo nevyhnutelným. Chtěla jsem nový začátek, prostředí, kde bych se mohla nadechnout, kde by mi každý krok nepřipomínal minulost. A jak to tak bývá, život přinesl novou kapitolu. Potkala jsem partnera, který mě podpořil a ukázal mi, že za hranicemi velkoměsta se dá žít stejně dobře, někdy dokonce lépe.

Hledala jsem klid

Odešla jsem ze dne na den? To určitě ne. Plánovala jsem a našla cestu pryč z Prahy, směrem k menšímu městu, kde není životní tempo tak zběsilé. Právě díky novému partnerovi jsem nakonec zakotvila ve Zruči. Byla to změna, která by mnohé překvapila, proč opustit metropoli plnou práce, kultury a možností? Jenže já v tu chvíli nehledala kariérní růst ani noční život. Hledala jsem klid, prostor, nový domov, kde by bylo útulněji.

Malý zázrak

A pak nastupuje ještě druhý důvod, zase ten praktický: finance. Před pěti lety se dal ve Zruči pronajmout byt 2+kk za deset tisíc korun měsíčně, a to i s poplatky. Dvě místnosti místo jedné, víc prostoru, a přitom poloviční náklady. Po letech v Praze mi to připadalo skoro jako malý zázrak. Najednou zůstávaly peníze na věci, na které v metropoli nezbývalo, na cestování, drobné radosti, a hlavně na to, abych se cítila finančně bezpečněji.

Vývoj cen

Přišel covid, leccos se změnilo. Samozřejmě, ani Zruč nezůstala ušetřena vývoje cen. Dnes je ten samý byt minimálně o pět tisíc dražší a připočítejte si poplatky, takže i tady začíná být bydlení náročnější. Už se to šplhá prakticky na stejnou úroveň jako v Praze a pokud byste museli denně někam dojíždět, vyšlo by vás to ještě mnohem dráž.

Nejde o útěk

Co mi tedy dala změna? Především pocit, že jsem znovu zakotvila. Praha byla krásnou etapou mého života, ale v určité chvíli už jsem ji nedokázala unést. Odchod nebyl útěkem, spíš přirozeným krokem dál. V menším městě jsem našla to, co mi chybělo, klid, nový vztah a možnost začít znovu bez stínu minulosti. Po Praze se mi ani moc nestýská. Toho ruchu už je na mě moc. Vím, že tam nepatřím. Teď patřím jinam, kde si člověk může vyjít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu, a kde život plyne o něco pomaleji. A přesně to jsem potřebovala a teď potřebuji.