Pomlázka naruby: Šokující pravda o tom, jak se dříve o Velikonocích šlehali i muži (a proč to skončilo)!

Velikonoční pondělí. Pro většinu z nás jasný obrázek: kluci a muži s pletenými pomlázkami honí dívky a ženy, aby je vyšlehali pro zdraví a mládí. Za odměnu dostanou malované vajíčko, stuhu nebo možná panáka. Ale co kdybychom vám řekli, že tahle tradice měla dříve podobu, která by dnes mnohé šokovala? Že nešlo jen o jednostranné „pomlazení“ žen, ale o rituál mnohem divočejší a… oboustrannější? Pojďme odhalit historii, o které se dnes moc nemluví.

Nejen muži s tatarem: Když se šlehali všichni navzájem

Zapomeňte na představu stydlivých dívek prchajících před koledníky. Nejstarší dochované zmínky o pomlázce, sahající až do 14. a 15. století, kreslí úplně jiný obrázek. Kazatelé jako Konrád Waldhauser nebo dokonce sám Mistr Jan Hus se ve svých spisech zmiňují o zvyku, kdy se manželé a milenci o Velikonocích šlehali navzájem – metlami nebo i rukou!

Proč to dělali? Interpretace se různí. Jistě, šlo o symbolické předání síly a svěžesti jara, o rituál pro zdraví a plodnost, odvozený od slova „pomladit“. Hus ale dokonce naznačoval, že vzájemné šlehání mohlo sloužit i jako poněkud pikantní záminka, aby od sebe manželé nevyžadovali „plnění manželských povinností“ během svátečních dní. Ať už byl důvod jakýkoli, jedno je jisté – původně nešlo o jednostrannou mužskou záležitost.

Šokující zpráva ze 17. století: Vejce, nebo…?

O tom, že velikonoční šlehání nebylo vždy jen nevinnou zábavou, svědčí i zpráva lékaře Guarinoniho z roku 1610 z Prahy. Ten si všiml, že muži všech společenských vrstev nejenže šlehají dívky po ramenou, ale za své „pomlazení“ požadují odměnu – a nešlo jen o vejce. Guarinoni doslova píše, že si koledníci vymáhali vejce nebo dokonce „pohlavní styk“! Ano, čtete správně. Tato historická poznámka vrhá na tradici poněkud drsnější světlo. Guarinoni také potvrzuje, že ženy měly právo mužům šlehání oplatit, a to v úterý.

Zapomenuté „ženské právo“ na odplatu

Právě ona možnost oplaty, tzv. „ženské pomlázkové právo“, je dalším fascinujícím detailem, na který se často zapomíná. V mnoha regionech bylo naprosto běžné, že dívky a ženy mohly (a měly!) mužům jejich ranní koledu odpoledne nebo následující den vrátit. Někde opět pomlázkou, jinde – obzvláště na Moravě – poléváním studenou vodou, což byla další forma rituální očisty a přání zdraví. Někdy to mohlo skončit i nechtěnou koupelí v potoce!

Kdy a proč se karta obrátila?

Jak se tedy z oboustranného, byť někdy drsného, rituálu stala převážně mužská koleda, jak ji známe dnes? Přesný moment zlomu těžko určit. Historici a etnologové naznačují, že k postupnému „zjednostranění“ zvyku docházelo pravděpodobně až v průběhu 18. a zejména 19. století.

Mohly za to společenské změny? Proměna postavení mužů a žen? Nebo snad snaha obrozenců 19. století „učesat“ lidové tradice do podoby, která lépe odpovídala tehdejším představám o národní kultuře? Těžko říct jistě. Faktem ale zůstává, že zvyk ztratil svou původní vzájemnost.

Pomlázka dnes: Tradice vs. kontroverze

I když dnes pomlázku vnímáme hlavně symbolicky – jako přání zdraví, plodnosti a jarní svěžesti – nelze přehlédnout, že její současná podoba občas budí rozpaky, zejména u cizinců, kteří v ní mohou vidět prvek násilí. Když ale známe její historii, vidíme, že realita byla mnohem složitější a překvapivější.

Příběh pomlázky nám ukazuje, že tradice nejsou neměnné kamenné desky, ale živé organismy, které se v čase vyvíjejí, mění a někdy i ztrácejí své původní významy. A odhalování jejich skutečné, někdy i šokující, historie nám může pomoci lépe pochopit nejen minulost, ale i současnost. Tak až příště uvidíte koledníky s pomlázkou, vzpomeňte si, že to kdysi možná bylo celé trochu… jinak.