Místa, kde mrazí v zádech: Proč Češi vyrážejí na dovolenou za tragédiemi?

Koncentrační tábory, trosky černobylské elektrárny, bitevní pole, věznice nebo hřbitovy. Lokality, které jsou na první pohled spíš symbolem utrpení než dovolené. Přesto se z nich v posledních desetiletích staly vyhledávané cíle turistů. Zájem o taková místa má dokonce svůj vlastní název, a to dark tourism, v češtině temná turistika.

Fenomén s krátkou historií, ale dlouhou tradicí

Pojem zavedli v roce 1996 britští badatelé John Lennon a Malcolm Foley, kteří popsali trend cestování na místa spojená s tragédiemi. Není to ale nic, co by se objevilo až v moderní době. Když se mrknete do historie, zjistíte, že lidé se odjakživa zajímali o smrt a její projevy. Ve starověku přitahovaly davy krvavé hry v arénách, ve středověku zase veřejné popravy. Rozdíl je v tom, že dnešní návštěvníci mají jiné motivy, často nejde o prvoplánové hledání senzace, ale spíše snahu porozumět historii a uctít památku obětí.

Proč tam vlastně chodíme?

Když vyrážíme na dovolenou, většinou si představujeme pohodu, relax a únik od každodenního stresu. Temná turistika se zdánlivě tomuto obrazu vymyká. Přesto mnozí dávají přednost právě zážitku, který je emocionálně náročný. Ocitnout se na místě, kde se psala tragická kapitola dějin, je zkušenost, která vás zasáhne jinak než návštěva muzea nebo galerie, zámku nebo hradu či akce s dětmi. Atmosféra se nedá napodobit ani přenést, musíte ji zkrátka zažít na vlastní kůži.

Návštěva, která vás změní

Když procházíte branou bývalého koncentračního tábora, stojíte na pláži, kde kdysi dopadaly bomby, nebo se ocitnete v oblasti postižené zemětřesením, zažíváte silný a těžko popsatelný pocit. Pro mnoho lidí je to zároveň i cesta k většímu pochopení lidských dějin. Temná turistika tak může být zdrojem poznání i osobní katarze.

Temní turisté nejsou nic výjimečného

Studie provedené v různých zemích ukazují, že motivace temných turistů se neliší od důvodů, proč lidé cestují obecně. Převládá zvědavost, touha poznávat a snaha pochopit. Občas se objevily teorie, že za zájmem o tato místa stojí takzvaná „temná trojice“ povahových rysů, a to narcismus, machiavelismus a psychopatie. Výzkumy ale ukazují, že je to spíš mýtus. Většina lidí míří na tato místa proto, aby si rozšířila obzory, vzdělávala se a uctila památku zemřelých, ne proto, aby v sobě pěstovala nějaké temné stránky.

Různé důvody, společný zážitek

Pro někoho je to osobní, navštíví památník, kde trpěli jejich příbuzní, třeba koncentrační tábor v Osvětimi. Jiní hledají autentický zážitek a chtějí si doplnit znalosti o konkrétní události. A někdo prostě touží stát tam, kde se psaly dějiny. Jenom zcela výjimečně se mezi návštěvníky objeví lidé s patologickým obdivem k násilí, ti tvoří zanedbatelnou menšinu.

Zvědavost a vzdělání jako hnací síla

Právě vzdělávací rovina je pro většinu temných turistů tou nejdůležitější. Nejde o fascinaci smrtí, ale o snahu pochopit, co se stalo, a jaké důsledky to mělo. Lidé tak naplňují přirozenou potřebu poznání, ať už v Hirošimě, Osvětimi nebo na místě přírodní katastrofy.

Moje náhrobková turistika

Pro mě osobně je temná turistika spojená s návštěvou hřbitovů. Nejde jenom o každoroční cestu v období dušiček, kterou absolvuje s věnečkem a svíčkou většina z nás v první dva listopadové dny. Když se dostanu do nějakého nového neznámého města nebo vesnice, nehoním se jenom za známými památkami. Když mám čas, ráda se mrknu i na místní hřbitov, i když k němu nemám žádný vztah. Neleží tam nikdo z mých blízkých ani známých. Panuje je tam ale ticho a poklid, který působí konejšivě, tak ho ráda nasaju. Sednu si na lavičku a nechávám tu atmosféru na sebe působit.

Sedláci mají povoz

Kromě toho podoba náhrobků podle mě hodně vypovídá o době svého vzniku, o tom co zemřelí dělali, třeba sedláci si nechávali na venkovských náhrobcích vyrýt na náhrobek povoz s koňmi a bývá to docela působivé. Prostě umělecké dílko svého druhu. Někdy je hrob zajímavé malé architektonické dílko v určitém stylu. Jasně, asi nedokáže konkurovat známému hradu, ale také stojí za vidění a leckdy vám řekne o životě v tom místě víc než nějaký profláknutý turistický cíl.

Malé odskočení

Náhrobková turistika má pro mě různou podobu. Vydala jsem se třeba na pražském Olšanském hřbitově po stopách slavných. Je jich tu pohřbených docela dost. Častým cílem je třeba hrob Jana Palacha. Kromě toho, že jsou Olšany největším pohřebištěm v Česku, je to také místo plné zelených alejí, taková zelená oáza uprostřed Prahy. Naše rodina tu má také hrob, dokonce dost blízko hlavní brány a občas, když jsem se motala kolem Flory nebo Želivského, zaskočila jsem si sem na pár minut si uprostřed uspěchaného dne odpočinout.

Zelené pražské Olšany

Jaké hřbitovy bych doporučila? Pokud pasete po top jménech českých dějin, pak je to v Praze samozřejmě vyšehradský Slavín. Mě ale osobně připadá až moc honosný, mám raději komornější a intimnější hřbitovy. To pro mě splňuje například Židovský hřbitov na pražském Josefově, který je jedním z nejstarších v Evropě, s náhrobky sahajícími až do 15. století. Úzké uličky mezi nakloněnými kameny mají jedinečnou atmosféru. Svébytný je hřbitov v Terezíně připomínající oběti nacismu.

Okázalost i les

Kdo ale má rád okázalou nádheru, pak třeba hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla v Karlových Varech s řadou působivých hrobek a secesních náhrobků významných lázeňských osobností. Z druhého pólu je zajímavý Lesní hřbitov ve Zlíně, jak už jeho název napovídá, leží v přirozeném prostředí v lese a jde o zajímavou architekturu. Krásný hřbitůvek ale můžete objevit klidně i na okraji vaší vesnice, takže zkuste někdy podniknout podobný výlet jako dělávám já. Možná vás ten zážitek překvapí.