Když se v Zubří potkal zubr s Bejčkem. Příběh parní lokomotivy Tulák

Sedmnáctého října 2026 jsem v Zubří zaslechl pískot parní lokomotivy. Rychle jsem si připravil foťák a stihl ji zachytit u železničního přejezdu, zrovna když projížděla za dřevěným zubrem. K téhle fotce mi tak pomohla náhoda. A líbí se mi, co se na ní potkalo – zubr a mašina, které se říká Velký bejček.

Vlak toho dne jezdil mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem pod Radhoštěm při příležitosti Všesvatského jarmarku. V jeho čele byla lokomotiva 423.041 z roku 1924, takže jsem zachytil stroj, který má za sebou už více než sto let. Říjnová jízda navazovala na sérii výletů Rožnovská pára.

Dřevěný zubr je proti němu mladík. Poblíž železničního přejezdu se objevil před Vánocemi roku 2017 a vyřezal ho vsetínský řezbář Roman Mikuš. Socha má téměř životní velikost a na mojí fotografii zabírá pořádný kus záběru.

Zubr sem patří i jinak než názvem města, jeho hlavu má Zubří také ve znaku. U hlavní silnice navíc socha stojí na místě, kde ji denně míjí spousta řidičů. Stala se tak dobře zapamatovatelným orientačním bodem. Podobně jako nedaleké Gumárny Zubří připomíná projíždějícím, ve kterém městě právě jsou.

U lokomotivy už tak samozřejmé vysvětlení jména není. Proč zrovna Bejček? Přezdívku si tyto stroje vysloužily svou silou a houževnatostí. Lokomotivy řady 423.0 vozily osobní i nákladní vlaky na vedlejších tratích a zvládaly také lehký posun. Maximální rychlost měly 50 kilometrů za hodinu. Byly to zkrátka mašiny na každodenní práci a jejich přezdívka tomu docela odpovídá.

Konkrétní Bejček z mojí fotky opustil v roce 1924 dílny společnosti Českomoravská-Kolben. Z jeho příběhu mě zaujalo hlavně to, jak přešel z běžné služby do té historické. V ostravském depu dojezdil jako jeden z posledních strojů své řady a bez formálního zrušení byl převeden mezi historická vozidla. Dnešní výletní jízdy tak navazují na dlouhou pracovní minulost.

A ještě jedno jméno k němu patří, Tulák. Velký bejček je přezdívka celé řady, Tulák označuje právě lokomotivu 423.041. Získala ji ve Valašském Meziříčí díky tomu, kolik míst během své muzejní kariéry vystřídala. Pobývala v Ostravě, Českých Budějovicích, Praze i Brně. Než tedy zakotvila na Valašsku, měla za sebou docela slušné toulání.

Při dohledávání historie jsem se dostal i k samotné trati. Provoz mezi tehdejším Krásnem nad Bečvou a Rožnovem začal v roce 1892, tedy o dvaatřicet let dříve, než vznikla tahle lokomotiva. S železnicí do Zubří přicházela také pošta. Po zavedení vlakové pošty mohli místní odesílat dopisy tak, že je vhodili přímo do schránky na poštovním voze. Vlaková pošta tu fungovala až do roku 1958.

Právě takové drobnosti mě na podobném pátrání baví. Člověk začne u fotografie parního vlaku a skončí u představy někoho, kdo na zastávku přinesl dopis a vhodil ho do schránky na vagónu. Najednou má i ten krátký úsek kolejí u přejezdu o něco konkrétnější minulost.

Další příležitost potkat Bejčka na téhle trati bude ještě letos. Na sobotu 12. prosince 2026 České dráhy plánují Rožnovský vánoční expres z Valašského Meziříčí do Rožnova pod Radhoštěm a zpět, opět s lokomotivou 423.041 v čele.

Cestu můžete spojit s Vánočním jarmarkem ve Valašském muzeu v přírodě, který se koná 12. a 13. prosince. Pokud jste říjnovou páru nestihli, nabízí se další příležitost svézt se nebo si ji někde podél trati vyfotit. Třeba právě v Zubří, kde už na své místo v záběru čeká dřevěný zubr.