Kde v Česku najít hřiby a lišky? Houbařské tipy pro letošní sezónu

Houbaření lze považovat za fenomén zejména v Česku. Až 70 % obyvatel totiž chodí do lesa na houby. A není divu, houbaření spojuje relax, sběratelskou vášeň a ve finále i kulinářský zážitek. Někdo se žene za rekordními úlovky, jiný se projde lesem a nasbírá si pár hub na smaženici. V některých zemích je přitom houbaření dokonce zakázáno. Které druhy hub vévodí českým lesům a na které si dát pozor?

Přehled: kde rostou jaké houby

Jakou tedy zvolit cestu k úspěchu? Pokud chceme nějaké houby nasbírat, potřebujeme vědět, jak a hlavně kde hledat. Každý druh má své specifické místo růstu, včetně půdy i vlhkosti. To, co roste v borovicovém lese, nenajdeme v bučině, a naopak.

• Hřiby – Pomyslný král českých košíků. Hřiby se dají snadno sušit, a proto je mají rádi nejen houbaři, ale i kuchaři. Hřib smrkový se nejčastěji objevuje ve smrčinách, kde se schovává pod mechem nebo v jehličí. Hřib dubový má raději listnaté porosty, a pokud narazíte na dubový háj, máte velkou šanci, že jej najdete. Hřib hnědý se spokojí i s chudší půdou a roste po celé léto až do podzimu.
• Křemenáče a kozáci – Typické houby z březových hájů. Kozák březový má dlouhou, štíhlou nohu se šupinkami a klobouk světle hnědý, zatímco křemenáč osikový svítí oranžovočerveným kloboukem. Tyto houby se díky své pevné struktuře hodí na guláš i do omáček.
• Bedly – objevují se na okrajích lesů, loukách nebo i zahradách. Nejčastěji se smaží jako řízky, ale dají se i nakrájet do polévky nebo směsi.
• Lišky obecné – Malé žluté houby připomínající trubičky se vyskytují ve smrkových a borových lesích, často ve větších skupinách. Jejich kořeněná chuť z nich dělá skvělou přísadu do omáček a smaženic.
• Muchomůrky růžovky (masáky) – Výtečná jedlá houba, která se ale bohužel dá velmi snadno zaměnit s jedovatými muchomůrkami. Růžovka má růžové lupeny a někdy i narůžovělé tóny v dužnině. Zkušený houbař si ji plete málokdy, ale začátečníci by měli být opatrní.
• Holubinky – Pestrobarevné houby, které rostou prakticky všude. Některé chutnají skvěle, jiné pálí na jazyku.
• Pýchavky – Bílé kuličky až velké koule, které se hodí nejen do polévky, ale také k usmažení. Sbírají se jen mladé – uvnitř musí být sněhově bílé. Nažloutlé nebo nahnědlé nesbírejte.

Když se naučíte vnímat les, pochopíte, že houby nerostou jen tak někde. Vlhké mechem porostlé smrčiny ukrývají lišky, staré dubové háje hřiby, a malý březový hájek uprostřed louky může ukrývat křemenáče.

Na co si dát pozor

Za největší obavu každého houbaře lze označit nikoli poloprázdný košík, ale záměnu jedlých hub s jedovatými. V Česku roste několik desítek druhů, které dokážou způsobit vážné otravy nebo dokonce ohrozit život.

• Muchomůrka zelená – Smrtelně jedovatá, a přitom zrádně nenápadná. Na první pohled může připomínat růžovku nebo žampion. Poznáte ji podle bílých lupenů a zřetelného prstence. Stačí sníst malý kousek a hrozí vážná otrava.
• Žampiony vs. muchomůrky – Pravé žampiony mají lupeny hnědé až čokoládové, nikdy ne bílé. Pokud houba voní nepříjemně po karbolu, raději ji zahoďte.
• Stará a zkažená houba – I ta nejchutnější houba se může stát jedem, pokud se začne rozkládat, je přemrzlá nebo v ní lezou červi. Zkušený houbař raději deset hub nesebere, než aby domů přinesl jednu špatnou.
• Nikdy neochutnávejte syrové houby – Řada druhů obsahuje látky, které se rozkládají až při tepelné úpravě.

K rozeznání hub sice může posloužit mobilní aplikace, které bývají užitečné, ale jejich rozpoznávací schopnosti ovlivňuje kvalita fotky, úhel i světlo. Při sběru hub se proto řiďte obecným pravidlem – pokud si nejste na 100 % jisti, raději houbu v lese nechte.

Kdy a kam se za houbami vydat

Každý zapálený houbař má svůj rajón, o kterém mluví šeptem a nikdy přesnou lokalitu neprozradí. Přesto víme o oblastech, kde se šance na bohaté houbové úlovky zvyšuje.

• Šumava – Rozlehlé hvozdy plné hřibů, lišek i klouzků. Po deštích často zažijete opravdové houbařské žně.
• Vysočina – V místních smíšených lesích najdete velkou škálu hub, které tu díky nadmořské výšce rostou dlouho do podzimu.
• Český ráj a Podkrkonoší – najdete zde hřiby i křemenáče. Navíc jde o opravdu krásnou a malebnou krajinu.
• Brdy – Tyto lesy nejsou přelidněné a houbám se zde daří.
• Jižní Čechy a Polabí – Typické borové lesy, kde se objevují hlavně lišky a klouzci.

Houby ale samozřejmě rostou i tam, kde bychom to nečekali. Malý lesík za vsí, remízek u cesty nebo okraj pole mohou skrývat bedly, pýchavky nebo dokonce hřiby.

Neméně důležité je však i správné načasování. Houbám se daří ve vlhkém a teplém prostředí. Po vydatných deštích začnou růst překvapivě rychle – někdy během dvou až tří dnů. Klasická houbařská sezóna trvá od konce srpna do října, ale první houby najdeme už na jaře (třeba smrže), v červnu se objevují první hřiby a klouzci. Některé druhy rostou až do mrazů.

Osobně chodím houbařit ráda, ale oblíbenou lokalitu nemám. Houbaření beru spíš jako jistou formu relaxu, kdy se projdu po lese. Nejradši mám mechové vyvýšeniny, kde se opravdu objevují hříbky. Vzhledem tomu, že můj zrak ale není příliš dobrý, tak toho upřímně stejně nikdy moc nenajdu. Ale za ten klid a procházku v lese to stejně stojí. A jak to máte s houbařením vy? Chodíte rádi a máte svou oblíbenou lokalitu?