Aféry první republiky: Jak se „vydělávalo“ na palivu a uhlí?

Československý trh po roce 1918 prahl po lihovinách. Družstvo hospodářských lihovarů, pod vedením Karla Práška, agrárnického politika, který je zároveň předsedou Senátu, přebírá pár dní po vzniku republiky od bývalého Syndikátu lihovarů 120 tisíc hektolitrů lihu. Než se dostane první litr na trh, změní se cena směrem vzhůru. Vyhoupne se z 200 korun na 350 korun za hektolitr a do družstevní kasy šel okamžitý zisk 18 milionů. Lihovarníci si mnuli ruce.

Prezident ho přehlíží

Úřady dostanou v roce 1923 udání, že z fondu družstva zmizelo v letech 1920 a 1921 nejdříve dvanáct a potom deset milionů korun. Prášek nedokáže vysvětlit, kam se poděly. Správce fondu Arnošt Berka poté oznámí, že deset milionů údajně podpořilo socialistické strany výměnou za jejich toleranci ke zdražování lihu. Když se na hospodaření lihovarníku podívají účetní, zjistí, že se z fondu někam vypařilo dokonce 33 milionů korun. Noviny se třaskavou aférou čile baví a prezident Tomáš Garrigue Masaryk Práška ignoruje při novoroční audienci. Konflikt mezi prezidentem a předsedou Senátu se stupňuje.

Konečné fiasko

Prášek se nejdříve obrní hroší kůží. Navzdory nátlaku předsedy agrárníků Antonína Švehly z funkce předsedy odstoupit nechce. Dokonce neváhá vyhrožovat, že si posvítí pro změnu na dispoziční fond samotného prezidenta. Nakonec ale 14. února 1924 přece jenom rezignuje z funkce předsedy Senátu. Později vystupuje i z agrárnické strany a když jeho pokus o založení vlastní strany skončí fiaskem, vrací se hospodařit na svůj obrovský statek v Košeticích.

Armáda a drahé palivo

Bez benzínu nemohou být československá armádní letadla a auta. Monopol na jeho dodávky má rumunská firma Stratulat, což vzbuzuje v mnoha českých obchodnících zášť. Změnit situaci se rozhodnou bratři Otto a Evžen Kolbenovi, kteří se pomocí obchodníka Jana Nejedlého spojí s podplukovníkem Otakarem Adamem, který o dodávkách rozhoduje. A daří se jim, už roku 1922 shrábnou armádní zakázku na dodání celkem 60 cisteren benzínu. Všichni jsou spokojení. Obchodník dostává od Kolbenů tučnou provizi a zkrátka samozřejmě nepřijde ani Adam.

Dostanou vkladní knížky

Jenže se objevuje ještě nový hráč na trhu, firma Naftaspol vedená Bohumilem Benonim. A ta chce z toho všeho také něco mít. Právník Josef Jan Svátek, jehož styky sahají na ministerstvo obrany, mu poradí, aby Kolbeny nalákal na to, že má spoustu levného benzínu. Výsledek? Kolbenova firma se spojuje s tou Benoniho. Zakázku na dodání 150 cisteren benzínu dostává Naftaspol bez výběrového řízení. Na ministerstvu všechno zařizuje jistý Bohumil Boubela. Bývalého dodavatele, společnost Stratulat, úplně vyšachují ze hry. Úředník Boubela a právník Svátek za úspěšnou akci přijímají „pozornosti“ v podobě vkladních knížek se stovkami tisíc korun.

Padnou tresty

Do armádních skladů přitom míří palivo nevalné kvality označované jako prvotřídní a s cenou navýšenou o 100 %. Jenže Otta Kolben je nenasytný, má vztek, že Benoni dostává víc. Přes přítele proto iniciuje udání, jestli je benzín v pořádku. Došlo přitom k několika leteckým haváriím a komise, která je zkoumá, se domnívá, že může jít o důsledek používání nekvalitního benzínu. Do věci proto zasáhne rukou zákona policie. Vychází najevo, že na ministerstvu obrany vedeném Františkem Udržalem se výběr firem pro dodávky paliva stal vysloveně fraškou, všechno bylo předem domluveno a podplaceno. V červnu roku 1924 startuje soudní proces. Boubela dostane natvrdo čtyři roky, Benoni dva, 20 měsíců Kolben, 13 Svátek, 8 měsíců paní Boubelová, která peníze vždy přebírala a 4 měsíce podmíněně Adam.

Akce bratrů Stříbrných

Ministr železnic Jiří Stříbrný zadává v roce 1923 dodávky uhlí svému bratrovi Františkovi. Společně s podnikatelem Františkem Stejskalem vybírají těžaře a vymáčknou z nich za to provize. Musí přispět na ministrův stranický fond a chtějí-li zvýšit těžební kvóty, suma má být pořádně tučná. Šikovně z nich vyrazí provize 40 haléřů z každé stovky kilogramů černého a 20 haléřů z  hnědého uhlí. O zisky se pánové hezky rozdělí. Něco zamíří na konto v Družstevní bance a odtud na soukromá konta bratrů Stříbrných, kapka do stranické pokladny a prostředníkům, kteří se na transakcích podílejí.

Označení se změní

Těžaři pak tlačí na horníky, aby dolovali stále víc. Těm se tlak nelíbí a rozhodnou se v roce 1923 vyhlásit stávku. Nakonec se majitelům v Mutějovicích na Rakovnicku povede přimět pracovníky těžit ve slojích, kde není materiál tak kvalitní. Prý nepůjde na domácí trh. Pro bratry Stříbrné je to příležitost k dalšímu podfuku. Nepříliš kvalitní uhlí se převáží do Vídně, tam se jednoduše přelepí nálepky a vrací zpátky k nám s označením, že jde o prvotřídní zboží anglického původu. Za sumy z cenového rozdílu si dopřávají luxus.

Charismatický lhář

Pečlivý kontrolor Pečený ale jednou odhalí nesrovnalosti, všimne si špatně provedených přelepek. Jiří Stříbrný cítí tlak a raději obchod zastaví. Aby nepřišel o penězovod, vyřeší to jinak. Navýší kvóty dolování Pražské železářské společnosti a vesele si dál užívá zisků z provizí. Nakonec ho dožene národně-socialistický poslanec Jaroslav Stránský, který proti němu dlouho sbírá důkazy. Politik 20. července 1925 rezignuje z funkce ministra železnic. Parlament Stříbrného poté zbaví imunity, ale on se u soudu ze všeho vylže, je to totiž proslulý řečník.

Následky a reformy

Z afér první republiky vzniká tzv. Lex Prášek, zákon o inkompatibilitě č. 144/1924 Sb., který zakazuje kombinaci politické funkce s podnikáním, pokud existuje vztah dodavatele ke státu. Přesto se zákon často obchází. Ukazuje se zkrátka, že korupce není moderním fenoménem posledních pár let nebo desetiletí. Táhne se mnohem dál do minulosti. Líh, benzín i uhlí byly často prostředkem, jak si prvorepublikoví politici a podnikatelé šikovně přilepšili na úkor státu. Historie se ovšem opakuje i v současnosti, a to nejenom ve zmíněných oborech, ale i v jiných komoditách.